Významné osobnosti obce

Osobnosti Velkých Heraltic a okolí

Franz Joseph  SCHWOY – moravský topograf

*1742 Velké Heraltice, +1806 Mikulov

     Ve Velkých Heralticích se 11.12.1742 narodil vážený topograf František Josef Schwoy, syn vrchnostenského obročního. V letech 1751-55 studoval nižší gymnázium v jezuitské rezidenci Tuřanech, 1756-57 pokračoval ve vyšších humanitních třídách gymnázia v Brně. Vstoupil do vrchnostenských služeb a od 1763 byl hosp. správcem statku v Cvrčovicích. Roku 1769 byl přidělen ke knížecí biskupské inspekci a od 1771 se stal účetním adjunktem. V roce 1775 byl pověřen administraci velkého panství Mírov a ještě t. r. se stal úředníkem biskupského dominia Svitavy. Roku 1778 odešel ve funkci nejvyššího administrátora ve službě hr. Aloise Ugarta spravovat panství Jevišovice (okr. Znojmo) a v roce 1781 přešel ve stejné funkci na panství Mikulov knížete Dietrichsteina. V této funkci setrval do roku 1803, poté se stal vedoucím účtárny. Po jejím přeložení do Vídně byl pověřen funkcí zámeckého hejtmana a archiváře. Oženil se s Marií, dcerou olomouckého arcibiskupského rady Korbera, a měl s ní 5 dětí. Z nich vynikl zejména Franz Xaver, regenschori v Klosterneuburgu (Rakousko) a známý autor teologických spisů. Vedle svého úřednického povolání se zabýval intenzivně topografickým studiem Moravy. Probádal biskupský archiv v Kroměříži a využil bohatství archivu a knihovny Dietrichsteinů v Mikulově. Rekapitulaci topografie Moravy dal k revizi opatu žďárského kláštera Otto v. Stainbachovi, aby jej doplnil a zkorigoval. Ten dílo bez uvedení autora vydal ve dvou svazcích 1786. Mezitím navázal kontakty s řadou vynikajících učenců, např. Dobrovským, Monsem, Janem Křtitelem hr. Mitrovským ad. Studoval v moravských archivech v Brně, Olomouci, Kroměříži, v klášterních knihovnách a archivech. Výsledkem bylo třísvazkové dílo o topografii Moravy (1793, 1794).

Zanechal po sobě rovněž rozsáhlou sbírku materiálu ke genalogii moravské šlechty, kterou tvoří abecedně řazené rodokmeny starých moravských rodů. Dost prostoru věnoval rovněž bájím a pověstem z doby počátku letopočtu, kdy byla Morava osídlena Markomany a Kvády.

Psal krátké pohádky z Moravy (Brno 1778). Zemřel r. 1806 v Mikulově.

Franz Xaver Bellegarde

*1833, +1929

     František Xaverský z Bellegarde se přestěhoval do Slezska po sňatku s dědičkou synovského a velkoheraltického statku Rudolfinou Kinskou v roce 1857. Byla to dobrá volba, neboť z manželského svazku o tři roky mladší hraběnkou vzešlo půl kopy dětí – čtyři synové a dvě dcery.

     Rod Bellegarde odvozoval svůj původ ze Savojska od postavy Noyela de Bellegarde. Markýzský titul vázaný na konkrétní oblast ve Svavojsku získal oceněním práce ministra, savojského kancléře Januse de Bellegarde v roce 1682.

     Druhou významnou osobností rodu byl generál, rakouský ministr války Jean Francois Bellegarde, který v září 1741 získal český inkolát od císařovny Marie Terezie. Ve vojenských dějinách se proslavil i jeho syn Heinrich, maršál, rakouský polní zbrojmistr známý z bojů napoleonských válek – Aspern a Wagramu.

     František Xaverský z Bellegarde byl vnukem a pravnukem oněch slavných rakouských vojevůdců (konkrétně pocházel z manželství maršál-poručíka Augusta Karla Emanuela Bellegarde a Julie z Gudenus). Vystudoval práva na vídeňské universitě. Poté nastoupil krátkou praxi ve státní správě a na ministerstvu vnitra (1858). Doživotního člena panské sněmovny rakouského parlamentu voliči zvolili i do poslaneckých lavic slezského zemského sněmu, kde zasedal v letech 1867-1868. Nicméně stále více jej od rodiny (a sídla na slezském venkově patnáct kilometrů od Opavy) odváděly povinnosti u dvora. Po nenadálé smrti následníka trůnu prince Rudolfa se v roce 1889 na pět let stal hofmistrem vdovy  - arcivévodkyně Stefanie  Belgické. V mezidobí 1894-1900 se dokonce staral i o chod úřadu císařovny Sisi. V návaznosti na to v letech 1900-1902 převzal úřad vrchního hofmistra jediné dcery korunního prince Rudolfa – arcivévodkyně Elisabeth Marie. Za tyto zásluhy byl oceněn velkokřížem Leopoldova řádu (1902) a ještě dříve jmenován rytířem Řádu železné koruny I. třídy (1893). Čestného rytíře maltézkého řádu neohrozila ani aféra bratra Heinricha (*1825), papežského preláta zbaveného šlechtictví po obvinění z finančních podvodů. František Xaverský Bellegarde získal formálně velkoheraltické panství s místním lihovarem, pivovarem a zemědělským dvorem až po smrti Rudolfiny koncem roku 1899. Přímo je spravoval do prvního ledna 1912. Poté do roku 1929 zámek a panství vlastnil syn August a po roce 1929 do konfiskace po válce jeho pět ze sedmi dcer. Poslední mužský zástupce z rodu, bratranec sester Franz Josef Bellegarde, padl jako velitel německého pancéřového průzkumného oddílu v bitvě u ruského města Orel v červenci 1943.

Wilhelm GEBAUER – polní podmaršál rakousko-uherské armády

*1882 Velké Heraltice,  Tábor, +1972 Heitzing, Vídeň

     Wilhelm Gebauer zahájil svou vojenskou službu v rakousko-uherské armádě a vrcholu důstojnické kariéry dosáhl v dobách míru v armádě rakouské republiky, krátce předtím, než byla Evropa opět vtažena do nové války.

     Rodák z Velkých Heraltic, narozený 7. ledna 1882 v domě číslo 37, byl prvorozeným synem sedláka Johanna Gebauera a jeho druhé manželky Josefy, rozené Neissnerové, původem z Malých Heraltic č. 34. Navštěvoval opavské gymnázium, které absolvoval s vyznamenáním. Z kadetní školy v Brně byl roku 1901 vyřazen v hodnosti praporčíka a přidělen k haličskému pěšímu pluku. Ještě před první světovou válkou si Gebauer vysloužil první vysoké vyznamenání, když s nasazením života zamezil požáru při potlačování nepokojů v oblasti ropných ložisek u Boryslawi na Ukrajině. Za to byl, tehdy již v hodnosti poručíka, vyznamenán vojenskou záslužnou medailí „Signum Laris“, jež byla udělována v dobách války i míru za mimořádné činy. Následovalo studium na vojenské válečné akademii ve Vídni a poté přidělení k velitelství pěší brigády v hlavním městě monarchie.

     Na začátku první světové války byl Gebauer nasazen na ruské frontě, kde prožil tři roky v hodnosti kapitána. Byl oblíben u velitelů i vojáků a opakovaně vyznamenán, mimo jiné i nejvyšším vojenským vyznamenáním pro důstojníky, řádem Marie Terezie. Poslední válečný rok strávil Gebauer na ministerstvu války a po rozpadu monarchie byl zařazen do armády rakouské republiky v hodnosti majora.

     V mezidobí mezi dvěma světovými válkami se Wilhelm Gebauer podílel na organizaci a výstavbě nepočetné rakouské armády (tzv. Budesheer) a působil na různých velitelských postech. Byl rovněž autorem předpisů o výcviku odvedenců. Od roku 1929 vykonával Gebauer funkci adjutanta ministra obrany Carla Vaugoina a v letech 1932-1937 byl velitelem brigády v dolnorakouském Svatém Hypolitu v hodnosti generálmajora. K 31. březnu 1937 byl Wilhelm Gebauer po odsloužených letech penzionován. V této souvislosti byl 18. března 1937 povýšen na polního podmaršála s právem užívat titul „exelence“, což byla nejvyšší vojenská hodnost v dobách míru. Během let 1904-1936 obdržel Gebauer celkem 15 vysokých vojenských vyznamenání. Po rozbití Rakouska nacisty a připojení země k Německu v březnu 1938 odmítl Gebauer návrh na reaktivaci v řadách wehrmachtu, (na rozdíl od jiného bývalého generála rakousko-uherské armády, polního maršála von Bohm-Ermolli,  který žil tehdy v Opavě).

     Léta druhé světové války prožil Wilhelm Gebauer v ústraní ve Vídni a nijak se veřejně neangažoval. Letní měsíce trávil s rodinou v dolnorakouském městě Glognitz. Penzionovaný podmaršálek navštěvoval každoročně také své rodiště, a to až do roku 1944. Ubytován byl vždy u Bellegardů na zámku ve Velkých Heralticích, s nimiž jej pojilo dlouholeté přátelství.

     Když jako devadesátiletý dne 23. srpna 1972 ve Vídni zemřel, odešel současně poslední polní podmaršál rakouské armády. Jeho hrob můžeme najít na hřbitově ve 13. vídeňském obvodu Heitzing.

Jan Kubiš

*1913, +1942

     Jan Kubiš byl československý voják, který se vyznamenal v boji za svobodu. Narodil se 24.6.1913 v Dolních Vilémovicích na Třebíčsku.

     Po vykonání vojenské služby zůstal v československé armádě jako délesloužící poddůstojník. 15. října 1937 byl převelen k Bruntálskému pěšímu pluku 34 Střelce Jana Čapka, v jehož rámci byl postaven strážní prapor XIII. Prapor měl čtyři roty a počet 481 mužů, 1. rota ve Svobodných Heřmanicích, 2. rota v Hlavnici, 3. rota měla sídlo v Litultovicích. Velitelství a 4. rota byly v Jakartovicích. Úkolem praporu, který byl od dubna 1938 podřízen opavskému pěšímu pluku, bylo střežení objektů čs. stálého opevnění, jejichž rozsáhlá výstavba probíhala na západ od Opavy. Počátkem dubna 1938 byla část vojáků 3. roty pod velením četaře dsl. Jana Kubiše ubytována v hasičské zbrojnici v Sádku (místní část Velkých Heraltic), v srpnu 1938 byla severně od ní vybetonována pevnost OP-38, poslední těžký objekt ve Slezsku dále až k Vrbnu pokračovala jen linie pevnůstek. Na jaře 1938 pak byla asi 3 km východně od Sádku rozestavěna tvrz Šibenice, jedna z největších v ČSR. Měla mít osm pevností, spojených šachtami s rozsáhlým podzemím.

Ze vzpomínek vojáka strážního praporu XIII Jiřího Chvilíčka:

„Již po Novém roce (1938) jsme měli denně příhody v hraničním pásmu, které způsobovaly různé záškodnické skupiny. Denně nám byly vyhlášeny přepady strážních hlídek na stanovištích. Ordneři ničili zařízení na stavbách, vyvraceli různé zaměřovací terče a značky pro výstavbu objektů opevnění a poškozovali připravený materiál na výstavbu objektů, otravovali studně, atd. Prováděli jsme střežení v několika skupinách Březové, směrem k Jamnici a Stěbořicím, ke Zlatníkům, Milostovicím. Již od 7. dubna 1938 jsme se nastěhovali do Sádku – vesnice, kde bylo hodně Němců a zvláště mladých, kteří nás moc rádi neměli. Zvláště mladí v bílých punčochách a s různými německými ozdobami. Nastěhovali jsme se do hasičské zbrojnice, kde jsme se zařídili tak, aby se nám dobře bydlelo. Velitelem zde byl četař dsl. Kubiš Jan, který byl obětavým a poctivým velitelem, jenž se o nás vzorně staral, pro každého měl vlídné slovo za každých okolností, každému poradil a pomohl, když pomoci potřeboval. Byl to náš starší kamarád, kterého jsme měli všichni rádi a bylo na něj spolehnutí. S ním jsme sloužili vždy rádi a poctivě, žádný nedbalé výkony neprojevil, aby se ulil“.

     Jan Kubiš se po Mnichovské kapitulaci a odchodu čs. armády z opevnění a po přeložení do zálohy vrátil do rodné obce a již v červnu 1939 přešel protektorátní hranice do Polska, odkud se dostal do Francie, kde krátce sloužil v Cizinecké legii. Po její kapitulaci se dostal do Velké Británie k 1. čs. smíšené brigádě a prezident Beneš jej za statečnost vyznamenal Čs. válečným křížem. Prošel tvrdým parašutistickým  výcvikem a 29.12.1941 byl vysazen do Protektorátu jako člen skupiny Antropoid. S Jozefem Gabčíkem provedl úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora a generála Reinharda Heydricha. 18.6.1942 statečně bojoval s německou přesilou  v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje spolu s dalšími pěti čs. parašutisty. Byl zde těžce zraněn výbuchem granátu a při převozu do nemocnice vykrvácel.

     Rozkazem ministra obrany ČR byl 30. června 2002 Jan Kubiš jmenován in memoriam do hodnosti plukovníka za mimořádné zásluhy v bojích za národní osvobození.